Předsevzetí

... Zpět na stránku o Toni Packer


Když shodíme talíř z police a všimneme si toho, tak se ruka okamžitě natáhne a talíř zachytí. Padání, vidění a chycení jsou jednou celistvou akcí.
Pokud je mysl zaujata představami, padajícího talíře si všimneme pozdě nebo vůbec a než natáhneme ruku, roztříští se na kusy. Smutní a rozčílení ze ztráty a vlastní nevšímavosti, si můžeme předsevzít, že budeme příště všímavější.
Dáváme sliby, bereme si předsevzetí, děláme rozhodnutí, protože nás vychovali ve víře, že to nějak pomáhá. Věříme, že když se slovy zavážeme, tak spíše uděláme to, co si myslíme, že máme dělat, nebo se staneme tím, kým bychom chtěli v budoucnu být.
Ale je to opravdu tak?
Když chytíme padající talíř, stalo se tak proto, že jsme si předsevzali, že budeme všímaví? Nebo uvědomování pracuje volně, aktivně a inteligentně, když není mysl něčím zaujatá?
Předsevzetí být všímavější nebo dosáhnout stavu plného uvědomování vytvoří v mysli představu ideálního cíle. Vzniká rozkol v čase: naše současná nevšímavost je oddělena od představy budoucí všímavosti. Přemýšlení o budoucím cíli je únik z přítomného rozčilení a nepohodlí, které vzniká díky nevšímavosti. Raději přemýšlíme o tom, jak budeme postupovat podle určité metody, abychom se stali někým lepším, než abychom čelili bolesti a pravé příčině současného selhání. Takové předsevzetí se stává uklidňujícím ujišťováním, že v budoucnosti dokážeme to, čeho teď nejsme schopni. Odkládáním udržujeme nevšímavost.
Jiný rozkol nastává mezi mezi mnou, jakožto soudcem, a jednáním, které „já“ odsuzuji. „Já“ odsuzuji „svoji“ nevšímavost, jako by „já“ a „nevšímavost“ byly dvě oddělené věci. Jsou skutečně oddělené?
Můžeme to vše pečlivě zkoumat? Ne hned přijímat něčí slova ani je hned neodmítat. Pokud je zde hluboký pocit zodpovědnosti za vše, co děláme či neděláme, okamžik od okamžiku, přirozeně se objeví všímavost a zkoumání.
Když se objeví naléhavá potřeba porozumět, uvědomování má dostatek energie. Když jsme v nouzové situaci, uvědomuje si a jedná celá bytost. V okamžiku bezprostředního nebezpečí jsou minulá předsevzetí a a budoucí cíle zcela nepodstatné. Nevybíráme si, vidíme a jednáme tak, jak nejlépe dovedeme.
Proč znovu usneme, když nouze pomine, uspokojeni slibem, že se probudíme někdy v budoucnu. Proč bezprostředně nereagujeme na neustále přítomné nebezpečí nevšímavosti. Vidíme to?
Jakmile se talíř rozbije, můžeme vidět danou situaci skrz naskrz, tak jak je, aniž by mysl ovládly omluvy, obvinění, lítost a předsevzetí?

... Zpět na stránku o Toni Packer


A pak zameťte střepy a vyhoďte je.