Zranění a obrana

... Zpět na stránku o Toni Packer


Vnitřní zranění pronásleduje všechny lidské bytosti: byli jsme zraněni v minulosti, něco nás zraňuje právě teď a děsíme se toho, že budeme zraněni znovu. Mysl a organismus přijímají všemožná obranná opatření, aby se ochránily před minulými, současnými a budoucími zraněními.
Při každém meditačním ústraní se objevuje naléhavá otázka: Co je vlastně zraněno, když nás něco zraní?
Můžeme sledovat celý ten proces zranění s plnou pozorností právě v okamžiku, kdy nastává, zkoumáme, co se vlastně děje, zůstáváme s tím, necháme to zcela rozplést a odhalit?
V okamžiku, kdy jsme zraněni, můžeme to bezprostředně sledovat a naslouchat tomu?
Většinou své zranění nezkoumáme a díky tomu proti zranění vznikají automatické obrany a ochrany.
Bojíme se tomu všemu čelit právě v tomto okamžiku? Nebo přeci jen občas blikne uvědomění toho, co se právě děje? Možná ano, ale nenásleduje vzápětí myšlení a pocity: „Nechci se dotýkat vší té bolesti.“?
Pokud máme strach čelit zranění, prožívat zranění, projít skrz něj, a strach, že někoho zraníme, zatímco jsme chycen ve svém zranění. Mysl a tělo jsou udržovány v bolesti a otupělosti, jsou plné rozporů a ustavičně hledáme, kudy před tím uniknout.
Tak, právě teď, můžeme věnovat tolik času a energie, kolik je třeba, a podívat se na zranění? Mysl možná říká: „Právě teď necítím zranění, tak jak ho mohu sledovat?“ Ale zranění většinou nebývají příliš hluboko pod povrchem. Snadno si na ně vzpomeneme.
Když zkoumáme zranění, většinou začneme nejprve hledat vysvětlení, jaký byl důvod a příčina zranění. Mysl neustále hledá vysvětlení toho, co se stalo a proč se to stalo. Mysl velmi ráda řeší věci tímto způsobem. Můžeme nechat tento proces probíhat a přitom zahrnout do pečlivé pozornosti plnou šíři toho, co se děje?
Mysl nejenže touží po vysvětleních, po nalézání příčin, ale také po obraně a ochraně obrazu, který si vytvořila o „mě“. Brání „mne“ tím, že hledá chyby jinde. Můžeme to vidět, právě když se to děje? Hledání „příčin“ zranění, jejich nalezení v dávné či nedávné minulosti, a poté vysvětlování, ospravedlňování, bránění se, obviňování, výčitky nebo stažení do ochranné ulity - to vše se děje v myšlení, ve fantazii.
Mysl v tom dokáže pokračovat hodiny, dny i roky, přehrává si vnitřní video a zvukové záznamy, přehrává si znovu, co se stalo, proč se to stalo a co se mohlo nebo mělo stát místo toho. Tímto způsobem zůstává mysl svázána v kruzích svých fantazií spolu s bolestí, emocemi, rozpory a úniky. To vše je součástí zranění. Jsme teď spolu? Můžeme to pečlivě sledovat a ne jen rychle přelétnout tyto řádky?
Může být mysl osvobozena, když dojde k uvědomění si celého tohoto procesu?
Začněme znovu od začátku. Někdo mne ostře kritizuje a okamžitě to bolí. Proč?
Být kritizován sebou přináší všemožné myšlenky a pocity, které se týkají situací, kdy jsem v přítomnosti ostatních - pocity rozpaků, ponížení, odmítnutí, viny, neschopnosti či jiné pocity. Můžeme se okamžitě cítit ohroženi, v nebezpečí, zatraceni a odříznuti od bezpečí, uznání a lásky. (Může se objevit i řada jiných pocitů jako je vztek nebo pomstychtivost, ale zkusme to teď nechat tak jednoduché, jak je to jen možné.)
Myšlenky a pocity, které vyvstanou, se mohou lišit u různých osob, případ od případu, ale jsou tady, ovlivňují náš celkový stav.
A teď, je možné jít hlouběji?
Ovlivňují nás současná i minulá zranění, která jsou neustále vyvolávána pamětí, nejen pamětí mysli, ale i pamětí těla, organismu. Současné pocity zranění automaticky rezonují s bolestivými vzpomínkami, které jsou od nejranějšího dětství ukládány do mysli a různých částí organismu. Lidská mysl a tělo vzpomínky neustále ukládá a střádá, většinou nevědomě. Když se staré vzpomínky oživí, tělo znovu cítí stejné bolesti, strach a vztek jako před lety, kdy k těm událostem došlo. Paměť to všechno vyvolá - všichni to známe z vlastní zkušenosti.
Všichni, bez výjimky, jsme byli jako malé děti mnohokrát zraněni a vzpomínky na tato zranění, okolnosti, které je doprovázely, a reakce na ně jsou uloženy v celém organismu. Někdy s námi milující matka nebo otec nebyli právě tehdy, když jsme je potřebovali. Někdy jsme byli nepochopeni, vztekle nám vyhubovali, vyhrožovali nám trestem, trestali nás, byli jsme v rozpacích, vysmívali se nám nebo nás ponižovali. Ne všechno z toho se nám muselo přihodit osobně, vliv na nás může mít i to, že vnímáme násilí, které je pácháno na ostatních členech rodiny nebo společenství.
My dospělí si většinou neuvědomuje, co děláme, když jsme rozhněvaní, podráždění nebo vyčerpaní. Všichni v sobě mám naprogramované násilné reakce už z doby, na kterou si ani nevzpomínáme. Automaticky opakujeme, co jsme se od nejranějšího dětství naučili napodobovat a uložili si do paměti: tón a zabarvení hlasu, gesta, pohled očí, svraštění obočí a další výrazy obličeje. To všechno je podmíněné - naučili jsme se to napodobovat od mnoha různých lidí před dlouhou dobou, ještě když jsme sami byli dětmi. Můžeme pozorovat jak starší děti hubují mladší přesně tím způsobem, jakým byly samy hubovány.
Když jsme byli zraněni hlasitým, rozhněvaným hlasem (což je pro dětský organismus trauma), když nás někdo hrubě potrestal, donutil nás něco udělat bolestivým, ponižujícím způsobem, nemuseli to být jen rodiče, ale i jiné mocné osoby, tak se všechna ta zranění ukládají do tělesné paměti. A nejsou jen uložena, je to aktivní síla.
Zranění jsou také zaznamenána jako neuzavřená témata, která nás neustále trápí a vrací se znova a znova. Reakce: „Oko za oko, zub za zub.“ je hluboce uložený program v repertoáru našich automatických reakcí. A tak je zranění úzce propojeno s potřebou odplaty. Jdou spolu ruku v ruce. Ale důležité je porozumět tomu nejen intelektuálně - pochopit tuto myšlenku a někomu ji pak vysvětlit - ale sledovat tyto reakce přímo, právě když v nás pracují. Pokud k tomu nedojde, nenastane podstatná změna. Zraňování sebe i druhých pokračuje.
Zkoumáme zranění a zjišťujeme, že jsme byli zraňováni od nejranějšího dětství. Nemusíme si pamatovat konkrétní události, ale intenzita současných zranění rezonuje se záznamy zranění minulých. Můžeme si to uvědomit?
Možná nás někdy překvapilo, že jsme byli hluboce zraněni kvůli nějaké drobnosti. Ale celá minulá historie zranění rezonuje s tím současným zraněním. Projevuje se právě teď ve všech pocitech, myšlenkách, emocích, strachu, bolesti a napětí. Můžeme to vidět bezprostředně, právě když se to děje? Můžeme vidět to rozrušení, které právě teď způsobila nějaká drobná událost? Někdo mne ostře kritizuje a já se cítím, jako by měl přijít konec světa. Pro bezmocné dítě představuje konec světa kontakt s primitivní trestající osobou. Všechny panické a obranné reakce, které se objevily, se okamžitě uložily do mozkových spojení a tělesných tkání. Událost, která se podobá té minulé, pak okamžitě všechna tato spojení zmobilizuje.
Můžeme si tento proces plně uvědomovat, právě když se nám to děje? Neutíkat od zranění, nepřemýšlet o tom, neodtahovat se od strachu a bolesti, ale dovolit té situaci se všemi jejími tělesnými příznaky, pocity, napětím a tlaky, aby se odhalila a ukázala, co je zač? Neutíkat pryč, ale zastavit se, pociťovat, sledovat, naslouchat?
To je možné jen tehdy, pokud neunikáme do spletitého obranného systému, který vyrostl v průběhu let, aby nás chránil, nebo spíše, aby chránil představu, kterou si o sobě vytváříme. Když nás někdo ostře kritizuje, tak přeci není ohrožen náš organismus. Co je ohroženo? Je možné to ihned zkoumat? Kde je to nebezpečí? Co ochraňujeme? Je tím problémem ochrana sebe sama? Dokáže energie uvědomění prolomit zdi, které si obrana vybudovala?
Dostáváme se teď k jádru toho, co je zraněno, když jsme zraněni?
Obrana znamená izolaci, nepřítomnost vztahu. Nemůžeme se bránit a zároveň být citliví, být v důvěrném a zranitelném vztahu s čímkoliv. To je zřejmé, že? Platí to pro každého jednotlivého člověka a stejně tak i pro celý národ.
Chybí nám zkušenost, že můžeme zůstat nechráněni a přitom být v pořádku a přežít. Nevíme to. Jediné, co jsme na základě naší zkušenosti dělali, slyšeli, pozorovali a učili se, byla obrana, nejen fyzická, ale také psychologická. (Nezpochybňujeme potřebu inteligentní fyzické ochrany organismu. Ptáme se, zda potřebujeme psychologickou obranu.) Nevíme, že můžeme existovat bez této obrany. Jako bezbranné děti jsme byli psychologicky zraněni a automaticky se začala vytvářet obrana. Nyní stále dokola prožíváme tento záznam - donekonečna nás zraňuje nebo otupuje, abychom unikli bolesti. Zjevně mysl nedokáže rozlišovat mezi inteligentní ochranou organismu a ochranou nahromaděných vzpomínek na sebe sama. Aktivuje se k ochraně vzpomínek stejně jako k ochraně těla před fyzickým poškozením.
Tak, co to znamená nebránit se?
Když jsme zraněni, dokáže se energie sjednotit v plném uvědomění - velmi, velmi tichém, otevřeném, nebráněném a zranitelném? Pokud takové uvědomění má příležitost volně pracovat, uděláme neuvěřitelný objev. Není nutné se bránit. Co je zraněné a bráněné je paměť! Je možné naslouchat ostré kritice a s plnou pozorností vidět a cítit, co je zraňováno nebo by mohlo být zraněno, a nebránit se?
Je možné dostat se do takového stavu, který je mimo veškeré vysvětlování a intelektuální porozumění? Být právě teď bez jakékoliv obrany. Je to odumření té hluboko zakořeněné touhy zachránit se a zanechání navyklých obran. To vše bez úsilí a záměru. Můžeme se přestat bránit - to je ten zázrak!
Možná si budeme připadat, jako bychom se vydávali do neznáma. Nikdy předtím jsme se o to nepokusili, protože jsme si na obranu zvykli, důvěřovali jsme jí, a přitom nám nakonec přinesla jen bolest a izolaci. Ale nic se nezmění, dokud jsme svázáni obranou a ochranou.
A tak, když se na to díváme s hlubokým zájmem - může se v okamžiku zranění objevit jiskra pozornosti, která nám umožní zvládnout naučené automatické reakce? Můžeme přijmout riziko, že nevíme, jak to dopadne, ale nebudeme se bránit? Neučíme se novou techniku, jak něco zvládnout - nemluvíme o technice. Technika je obrana, ale zde jde o zranitelnost bez znalosti výsledku.
Není co bránit. Pokud je toto jasné, jako obloha bez mraků, pak žijeme bez tvrdosti a skřípání našich ulit. Jsme vřelé, měkké, živé bytosti schopné si navzájem otevřeně naslouchat a hluboce se dotýkat. Být navzájem plně propojeni znamená nepřítomnost všech hranic mezi „mnou“ a „tebou“.
Je to nepřítomnost zranění a obrany. Je to svoboda.

... Zpět na stránku o Toni Packer