Toni Packer: Vztek

... Zpět na stránku o Toni Packer


OTÁZKA: Toni, často mluvíš o tom, že bychom měli objektivně vidět a přijímat jací jsme. Ale zde narážím na rozpor. Byla jsem velmi vzteklá a bezohledná a způsobila mnoho bolesti. Vidím to a cítím, ale přesto to nedokážu vnitřně přijmout.
TONI: Nemluvím o přijetí. Jen o vidění.
OTÁZKA: Není to přijetí?
TONI: To nemá s přijetím co dělat.
OTÁZKA: Nezmiňovala jsi konkrétní způsob jak s těmito věcmi pracovat. Tak jsem si začala myslet, že je třeba všechno přijímat a cítím k tomu opravdový odpor.
TONI: Rozumím tomu, že se ti nelíbí, že jsi vzteklá, a vzpíráš se to přijmout. A přesto vztek čas od času přichází. Vidět vztek, naslouchat mu, velmi pečlivě, bez posuzování, to nemá co dělat s přijetím. Kdo je přijímající?
Existuje nějaká entita uvnitř vzteku nebo vně vzteku, kterou by bylo možno přijmout nebo odmítnout? Když se objeví hněv, není to jen erupce fyzických a emocionálních reakcí? Je možné jim čelit právě v okamžiku, kdy se objeví? Ne jen o tom později uvažovat a rozebírat to, když už je po všem, ale vidět přímo co se děje právě, když se to děje. Nesklouznout do myšlení o přijetí, odpuštění, odsuzování, kontrolování nebo překonávání.
OTÁZKA: Co je vztek?
TONI: Někdo řekne nebo udělá něco dráždivého, okamžitě se vzedmou psychologické, fyziologické a neurologické reakce. Vyměšuje se adrenalin, stoupá energie, napínají se svaly, tluče srdce, celý organismus vybuchuje v tělesné i verbální explozi. Je v tom i požitek – rozkoš z tělesného uvolnění a ventilování potlačených pocitů a emocí. Nemusí se to projevit navenek, může se to dít jen ve fantazii. A po chvíli se znovu objeví myšlení: „Mám vztek a neměla bych ho mít.“, nebo „Mám právo mít kvůli tomu vztek.“ nebo „Můj vztek není mé pravé Já.“ Přemýšlení o našem stavu vytváří dualitu. Odděluje myslící, posuzující „já“ od aktuálního stavu vzteku a vytváří představu budoucího „já“, které se nevzteká.
Existuje silný pocit, hluboce zakořenění přesvědčení, že existuje nějaká vnitřní entita, která je napadena vztekem („Já začínám být naštvaná“), a která proti tomu může efektivně zakročit (Já to ovládnu, měla bych to přemoci.) Tato entita, která se cítí oddělena od strachu, je myšlenka. Je to představa, symbol. Zdá se být tak reálná, ale je taková doopravdy? Vyzkoušejte to. Je to představa složitě provázaná s tělesnými počitky, emocemi, pocity, vůlí, odporem a tak dále.
Je možné to vše vidět a prožívat přímo? Je, ale nikdo to za nás nemůže udělat.
Vidění není myšlení. Vidění je vidění - všímání si, naslouchání bez pojmového poznání.
Pokud není přítomno jasné uvědomění, jak tato lidská mysl a toto lidské tělo pracuje okamžik od okamžiku, oddělenost a rozpory přetrvávají a množí se.
Mít představu představu o sobě a o tom, co bych měla a neměla dělat, vytváří dualitu, nemá to nic společného s plným uvědomováním si toho, co se aktuálně děje.
všímavost odnikud. Nemá příčinu. Nikomu nepatří. Pokud pracuje bez úsilí, není přítomna dualita. Bez všímavosti žijeme ve slovech, představách a vzpomínkách na sebe i na druhé, neustále nás svírá strach, vztek, žádostivost a zaslepenost.
OTÁZKA: Je tu prostě ten pocit bolesti, kterou jsem způsobila, a únava z toho jak pořád způsobuji bolest sobě i druhým. Ale je tu také chtění dostat se za to a přestat být taková. A přesto se nezdá, že bych byla schopna s tím něco udělat. Je to tak frustrující. Když jsem doma, pokaždé nakopnu kočku, protože nemůžu nakopnout nikoho jiného. Kdokoliv jiný by mi to vrátil. Ale, víš, pokaždé, když to udělám, tak uvnitř umírám – a přesto se to děje stále dokola.
TONI: Lítostivé přemýšlení nad minulostí a toužebná přání, jací bychom chtěli být v budoucnosti, nemohou zabránit, aby vztek vznikal. Snahy ovládat a potlačit vztek také nikam nevedou – stále doutná, aniž bychom si to uvědomovali (nevšimneme si ho), a je připraven znovu vybuchnout v jiné podobě. Když se ho chceme ho zbavit a přitom nejsme schopni dosáhnout vytouženého stavu klidu, tak vznikne nová frustrace a vztek. A nakopneme kočku.
Je možné všímat si strachu vzteku přímo, když vzniká v mysli a v těle – pečlivě sledovat jak se právě teď odhaluje, sebrat energii a pevně se dovnitř dívat a naslouchat? Může být jednodušší udržet všímavost zatímco sedíme tiše a bez hnutí – odejdeme do prázdné místnosti a nasloucháme té vřavě uvnitř, aniž bychom podlehli pokušení postavit se pro anebo proti. Ale všímavost není svázána se sezením - není svázána s ničím a může se objevit kdekoliv a kdykoliv. Je okamžitá a vyjasňuje myšlenky, počitky, pocity, emoce a tělesné reakce.
V jasném, plném uvědomění vztek roztaje – ztratí své palivo a setrvačnost. Jeho palivo a setrvačnost jsou sebestředné, dualistické myšlenky a řetěz reakcí a proti-reakcí, které myšlenky spouštějí napříč celým organizmem. Když nastane podráždění a je přítomna všímavost, pak místo navyklé reakce začneme naslouchat. Když jsou představy odhaleny a porozumíme jim, podráždění ztrácí svoji schopnost dráždit.
Dokážete to objevit sami pro sebe? Ne jen slova, ne jen vztek, ale kořen toho všeho?
To je podstata této práce, dívat se se do sebe bezvýhradně, upřímně, otevřeně, jemně, neomezovat se slovy, vysvětlováním a rozhodováním.

... Zpět na stránku o Toni Packer