Utrpení

... Zpět na stránku o Toni Packer


Milá Toni,
mým problémem je bolest (vážné zranění, částečné ochrnutí a opakované operace) a čas, čekám a přemýšlím, když teď mohu kontrolovat tak málo věcí v mém životě, který byl dříve tak uspořádaný. Většinu času nemohu dělat nic než čekat … a přitom cítit, jak jsem bezcenná. Ze všeho nejvíc mne unavuje, že mám bolesti, a hluboce pochybuji, zda to má vůbec nějaký význam. Když jsem byla katolička (a čtyři roky jeptiška) říkali jsme, „že to obětujeme“, a později mezi buddhisty jsem zase říkali, že „předáváme zásluhy“. Je v utrpení nějaká zásluha?
Poslední dobou se v životě mnoha našich přátel objevily tragédie, včetně AIDS, závislosti na drogách, ochrnutí a tak dále. Ráda bych pomohla zmírnit jejich bolest tím, že bych „obětovala tu svoji“, ale je to možné, je to skutečné? (Pokud ano, už si dál nebudu na stěžovat). Skutečnost, že trpíme, je samozřejmě “Vznešená pravda“, ale co to doopravdy znamená? Co to znamená v souvislosti se soucitem a zoufalstvím?

Milá ---- ,
ptáš se, jestli je v utrpení zásluha. Co by to bylo za zásluhu?
Je to představa, že díky současné bolesti, bude v budoucnosti za odměnu dosaženo něco lepšího, užitečnějšího?
Představy a myšlenky mohou do jisté míry přinášet úlevu a vzpruhu, ale pomáhají nám být plně u bolesti? Nebo jen odvádějí naši pozornost? Být plně u bolesti, to znamená neoddělovat se od ní – a všechny myšlenky o zásluhách a budoucích stavech odvádějí naši pozornost, není to tak? Dokáže mysl zůstat sama se sebou, bdělá, pružná, opravdová, uvolněná a neutíkat, když je přítomna silná fyzická bolest? Dokážeš to zjistit? Je bolest stále stejná, když není přítomen žádný odpor? Je odpor to utrpení?
Ptáš se, zda je možné obětí vlastního utrpení zmírnit utrpení druhých. Já jsem na tuto otázkou narazila, když jsem se jako náctiletá připravovala na biřmování v Luteránské církvi. Bylo nám řečeno, že Ježíš zemřel za naše hříchy, že na sebe vzal naši vinu a utrpení. Ale já jsem necítila žádnou úlevu, přestože jsem se horoucně pokoušela „mít víru“. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, vypadalo to, že ukřižování nemá žádný vliv na naše hříchy, které pak bez rozpaků pokračovaly v hrůzách války, perzekuce a holocaustu.
Co to skutečně znamená vzít na sebe utrpení lidstva? Když uvnitř nás není pocit oddělenosti, žádné rozdělování na „já“ a „ti druzí“, potom také nejsme rozděleni v bolesti a utrpení – je zde jen jeden obrovský, hluboký, všeobjímající oceán utrpení zaplavující celé lidstvo. Můžeme nebýt odděleni a jasně vidět, cítit a do hloubky porozumět bolesti a utrpení tohoto světa, které obsahuje bolest a utrpení všech nespočetných lidských bytostí všech dob? Můžeme to udělat, aniž by nás to zdrtilo?
Fyzická bolest potřebuje svůj čas, aby se zmírnila nebo vyléčila. Ale pokud zanikne odpor, rozpory a oddělenost, je možné, aby zanikla i bolest v mysli, psychologická bolest? Nikdo to nemůže udělat za druhého. Je na každém z nás, abychom v sobě viděli, porozuměli a ukončili příčinu rozporu a utrpení. Porozumění, vhled, to samo o sobě je již ukončení utrpení. Ale není zde nikdo, kdo by přestal trpět. Když zde nikdo není (nikdo netrpí ani se nesnaží utrpení vyhnout) soucit vzniká sám od sebe.

... Zpět na stránku o Toni Packer