Naslouchání a pozorování


... Zpět na stránku o Toni Packer


Na začátku bych ráda řekla něco o naslouchání a našich vzájemných vztazích.
Slyšeli jste už někdy rozhovory o meditaci? Jakým způsobem jim nasloucháte? Předvídáte co bude řečeno, a „víte“ již předem na základě vašich vzpomínek, co jednotlivá slova znamenají? A co řečník, který již takové rozhovory vedl? Plynou slova rozhovoru mechanicky z paměti a je to jen rutina?
Existují různé stavy mysli. Když spolu navzájem mluvíme, většinou je naše mysl ovlivněna pamětí. Jazyk je uložen v paměti a my většinou nevěnujeme dost času tomu, abychom vnímali jakým způsobem mluvíme, natož pečlivě pozorovali, co vlastně říkáme.
Můžeme mluvit a naslouchat, aniž bychom byli ovládáni pamětí a návyky? Výjimkou je ovšem jazyková paměť a vzpomínky umožňujících pochopit různé příklady užívané při výkladu. Můžeme naslouchat a mluvit čerstvě, neovlivňováni tím, co jsme znali dříve?
Když se objeví myšlenka: „To jsem již slyšel, to znám.“, můžeme právě v tom okamžiku myšlenku a její důsledky pozorovat? Můžeme si uvědomit jak omezený a strnulý je postoj „To už znám.“. Myšlenka: „To už znám.“ zablokuje naslouchání a pozorování.
Pozorování nikdy nevychází z paměti. Nemá paměť. Znamená to dívat se právě teď. Celý organismus je do pozorování zapojen. To co bylo řečeno, neposuzujeme na základě paměti, jen přítomně nasloucháme a sledujeme. Nikdo to za nás nemůže udělat. Můžeme to udělat jen sami pro sebe. Můžeme zjistit, zda to co slyšíme, vidíme a čteme je skutečně tak.
Většinou věříme, že pravdivé je cokoliv, co pochází z respektovaných a tradičních zdrojů. Ale můžeme zjistit, jak to skutečně je, z první ruky a ne až z druhé? Nepřejímat mechanicky, co řekl někdo druhý. Měli bychom mít jasno, zda si o něčem myslíme: „Ano, je to tak.“, „Ne, není to tak.“ nebo „Nevím, zkusme to zjistit.“
Hodnota rozhovoru spočívá v možnosti okamžik od okamžiku zjišťovat, co je skutečné. Nemá žádný význam snažit se zapamatovat si řečené, jak jsme se to učili ve škole. Také nemá význam považovat za nejdůležitější to, kdo rozhovor vede, a přisuzovat této osobě nějaký význam. Když si vytvoříte představu o Toni a budete na tuto představu reagovat úctou nebo vzdorem, souhlasem nebo nesouhlasem, bezprostřední naslouchání a pozorování se zablokuje.
Máme o sobě představy, je to tak? Můžeme si v duchu někoho představit - zavřeme oči a vzpomene si docela přesně, jak ta osoba vypadá. A můžeme si tu představu ověřit, když se na dotyčnou osobu přímo podíváme. Takže existují neškodné, přiměřeně přesné představy jak vypadají druzí nebo my sami.
Ale existují i jiné představy. Na základě minulých znalostí a zkušeností si ukládáme představy o tom, jaký kdo je. Pamatujeme si příjemné i nepříjemné zkušenosti, které spolu máme, a na základě těchto představ, vytváříme vzájemná pouta i zášť. Máme o sobě také představy založené na zakořeněných předsudcích, tradicích, spekulacích, drbech a klepech, zbožných přáních a tak dále.
Předpojaté představy nutně ovlivňují naše současné vztahy. Vzpomínky uložené v minulosti do mozku zabarvují a zkreslují současné vnímání. Každý z nás to může potvrdit. Dokud budu lpět na vzpomínkách, jak jsi mne zranil nebo zranila, nebo, jako jsi mne ponížil nebo ponížila svými poznámkami, tak tím bude můj současný vztah k tobě ovlivněn – budu se ti snažit vyhnout nebo k tobě budu přitahována. Pokud se to vše děje v mysli nepovšimnuto, bez jasného uvědomování, nemohu se s tebou setkat nově, bez předsudků, právě teď. Místo toho sleduji tu starou nahrávku, která zkresluje to, co se právě děje. Někdy je to zkreslení úplné. Jsme tak silně přesvědčeni, o tom jaký ten druhý je, že vše, co říká nebo dělá, jen pomáhá starou představu potvrdit.
Můžeme to vše inteligentně pozorovat a porozumět tak procesu vznikání představ a jejich důsledkům? My sami jsme nejlepší laboratoř. Když budeme právě v okamžiku, kdy se to děje, pozorovat jak představy vznikají jak se k nim připoutáváme, můžeme ten proces objasnit? Je nám jasné, že jakkoliv přesná představa, není reálná osoba? Co je reálná osoba?
Ptáme se, zda můžeme vidět sebe i druhé právě takové, jací jsme v tuto chvíli, – ne představu, ne vzpomínku, ne spekulaci nebo zbožné přání, ne to čím bychom chtěli být nebo čím bychom chtěli, aby pro nás byl ten druhý. Nevytváříme další představy. Jednoduše se ptáme: „Co se děje právě teď, uvnitř i venku?“ Můžeme představy odhalit, takže nás přestanou ovládat, a uvidět, jací skutečně jsme?
Ať už se spolu bavíme ve skupině nebo v soukromí, můžeme být skutečně spolu, takže přestane záležet na tom, co se stalo v minulosti, včera nebo před lety? Můžeme si společně naslouchat a pozorovat se bez předsudků?
Naslouchání a pozorování nejsou dva oddělené procesy. Žádný ze smyslů není oddělen od ostatních. Pokud nemyslíme v pojmech a nenecháme se omezovat zapamatovanými znalostmi, pak smysly pracují jako jeden celek. Pokud nás neovlivňují zapamatované znalosti, minulé zkušenosti, chtivost a strach, pak mezi námi nedochází k rozporům. Zkoumáme se, nasloucháme si, pozorujeme se. Nejsou zde dva různí lidé, protože rozdíly v osobnostech teď nehrají roli. Osobnost se rozvíjí v důsledků různých zděděných sklonů a nadání, odlišných rasových, sociálních a kulturních vzorců chování, které do nás vštěpovali při naší výchově a vzdělávání. Ale osobnost a její podmíněnost přestane být důležitá, když se začneme dívat přímo, právě teď, když všechny smysly pracují jako jeden celek, a volně nasloucháme a vnímáme s otevřenou myslí, tělem a srdcem. Nejdůležitější je naslouchat a pozorovat naplno, právě teď.
Nejde o to držet se svého názoru. Chceme, aby bylo po našem, je to součást naší osobnosti – naše názory vytvářejí naše já. Co zbude z já, když se přestaneme s názory identifikovat, trvat na nich a bránit je. Napadne nás vůbec taková otázka? Nebo se okamžitě objeví strach? Strach, že jsem nic.
V tom spočívá tato práce: postavit se přímo čelem strachu, který se objeví, když vše o sobě zpochybníme. Nezpochybňujeme, abychom hledali chyby nebo něco obhajovali, bojovali s něčím nebo něco vylepšovali. Tato pochybnost nám umožňuje bez ustání zkoumat naše nejhlubší základy. Víte co tím myslím? Odkud se to všechno vzalo, naše identita, naše hluboká připoutanost k tomu, co jsme, a okamžitá ochota to bránit? Je to všechno, co nás tvoří? Co zůstane, když zmizí připoutanost k osobnostním rysům, názorům, minulé zkušenosti, znalostem a tak dále? co zůstává?Co zůstane, bez připoutanosti a obrany? Nezkoumáme to rutinně, mechanicky, s nějakým záměrem, ale důkladně, pečlivě, s velkou zvídavostí a zájmem.
Může náš vzájemný vztah spočívat ve společném naslouchání a pozorování? Můžeme rozpoznat vznikající představy a nechat je stranou, aby nenarušovaly naše společné naslouchání a pozorování?
Není možné odstranit naši minulost. Je ale možné, abychom naslouchali a přitom chápali co minulost skutečně tvoří? Je to paměť myšlenky, představy a s nimi spojené pocity a emoce? Tyto obsahy nejsou přítomné právě teď. Pokud otevřeně nasloucháme, zůstává minulost stranou.
Pokud si myslím, že někdo jiný dokáže naslouchat lépe než já, tak se rozjede celý ten složitý mechanismus pocitů méněcennosti, nesmělosti a strnulosti. Děje se to, když se srovnáváme s druhými. To není nic nového: všichni to známe, srovnávali jsme se s druhými nebo nás srovnávali učitelé, rodiče a přátelé. Minulé i současné srovnávání je spojeno s úzkostí, bolestí a zraněním.
Díky své neurofyziologické struktuře má mozek úžasnou schopnost propojovat různé prožitky. Pokud si jasně neuvědomujeme, co se právě děje, pak současný prožitek vyvolá minulé zkušenosti: pocity, emoce, reakce a potlačené i nepotlačené vzpomínky. Zjevně nejsme v našem prožívání nezávislí na druhých lidech. Jsme ovlivněni myšlenkami, pocity a emocemi, které prožívali naši rodiče a další lidé, když na nás reagovali. Projevuje se v nás jejich strach, vztek, víra a naděje. Tyto vlivy sahají ke generaci našich rodičů, jejich rodičů a tak dále do minulosti až k našim zvířecím předkům. Můžeme sami u sebe pozorovat tyto vlivy? Pozoruji, že když reaguji bez uvědomění, ze zvyku, automaticky, tak vlastně reaguje celá minulost. Nikoliv jen má osobní minulost, ale vše, co mne kdy ovlivnilo. A to bylo všechno a všichni.
Je možné aspoň na chvíli nahlédnout, že to, co právě teď reaguje, je vědomá i nevědomá paměť? Co nás právě teď tvoří – vás i mne? Když se naštvu, mohu vám říci něco zraňujícího – nebyl to můj záměr, nechtěla jsem tak zareagovat, ale prostě to vyhrklo ven. Odkud se to vzalo? O čem jsem přemýšlela? Co jsem si představovala? Na co ve vás jsem zareagovala? Bylo to přiměřené? Mělo to smysl? Já opravdu nevím. Podívejme se na to všechno čerstvě, naslouchejme znovu. Co se děje uvnitř a co se děje venku? Možná si na vás nebo na sebe promítám něco, co nemá žádnou souvislost s tímto živým okamžikem, ale je to naopak plně závislé na mrtvé minulosti.
Máme dobré důvody zkoumat, zda se můžeme od minulosti osvobodit. Když teď necháme stranou svoji osobní situaci a podíváme se na věci globálně, tak uvidíme, že všude na světě se za celou lidskou historii nezmenšilo množství strachu, chamtivosti, konfliktů, násilí, obrany, válčení, pomsty a nevyslovitelného utrpení.
A v našem nejužším kruhu, já a ty, manžel, manželka, přátelé – reagujeme stále na základě minulosti? A co děti? „Vychováváme“ je na základě toho, jak jsme sami byli vychovaní? Objeví se v nás vztek, strach a násilí v důsledku toho, co jsme zažili jako děti před mnoha lety?
Ovládají stejné mechanismy všechny lidské bytosti? Když zkoumáme mechanismy, které ovládají tělo i mysl, objevujeme tělo i mysl ostatních lidských bytostí nezávisle na osobnosti, historickém období a zeměpisné oblasti. To je na téhle práci krásné. Když totiž objevíme, co je nám všem od nepaměti společné, objevíme také soucit a laskavost. Ne lásku ke konkrétní osobě, ale explozivní lásku, ke všemu a všem.
Nenaznačuje už samotná otázka: „Jaký máme mezi sebou vztah?“, jistou vzdálenost a oddělenost? Můžeme se tak zeptat, ale vidíme, jak je to omezené? Pokud to opravdu a do hloubky vidíme, pak nás nic nedělí.

... Zpět na stránku o Toni Packer