Recenze: Všímavost – cesta ke zklidnění mysli pro ty, co nestíhají

Všímavost – cesta ke zklidnění mysli pro ty, co nestíhají
Michael Sinclair, Josie Seydel
vydala Grada, 2015

Nakladatelství Grada mne požádalo, abych napsal recenzi na tuto knihu od dvojice autorů, kteří pracují s uspěchanými klienty v Londýnském City. Tito klienti nemají čas na formální meditaci všímavosti a tak hledají způsob, jak účinně rozvíjet všímavost při každodenních činnostech. Já sám na kurzech mindfulness zdůrazňuji, jak je důležité, rozvíjet všímavost při běžných činnostech, jako je mytí nádobí, čištění zubů, chůze, ale i rozhovor nebo psaní na počítači (ano právě teď píšu všímavě, nebo to aspoň stále znova zkouším :) ) Nicméně tvrdit, že k tréninku všímavosti stačí pouze tato neformální praxe je přinejmenším spekulativní. Neexistuje žádný výzkum, který by to potvrzoval. Naopak při tzv. formální meditaci v sedě (nemusí to být ovšem zrovna v lotosovém sedu) či v chůzi (kdy chodíme sem-tam po krátké trase), omezíme množství rozptylujících podnětů a tak se může mysl lépe zklidnit. Díky tomu si můžeme začít všímat vnitřních procesů, které jsme předtím nedokázali zachytit – například to, jak naše jednání ovlivňují různé druhy postojů a motivací, jak vznikají a zanikají myšlenky, nebo jak se emoce projevují v těle. Je to podobné, jako když se na jezeře zklidní rozčeřená hladina a my můžeme vidět, co se skrývá hluboko pod ní.

Občas se autoři dopouštějí odvážných slibů, např na str 30: „...příznivé účinky všímavosti určitě pocítíte ihned, jakmile ji začnete praktikovat...“ U většiny lidí trvá nějakou dobu a někdy i několik týdnů, než nějaké účinky začnou vnímat. Problém je totiž v tom, že všímavost není „stav bytí“ jak tvrdí autoři, ale schopnost či dovednost, která se rozvíjí tréninkem a ten chce svůj čas. Když začnete hrát na kytaru, tak také chvilku trvá (pokud nejste rozený virtuos) než zahrajete „poslouchatelně“ nějakou jednoduchou písničku.

Je notoricky obtížné definovat všímavost. V kapitole, která je věnována vysvětlení pojmu všímavost se dost nepřehledně mísí pojmy jako je uvědomování, vědomá mysl a schopnost přijímat skutečnost. Autoři rozdělují mysl na část která myslí a na tu, která si jen všímá. Všímat si ale můžeme i toho, že mysl myslí. Ostatně o tom sami autoři píší v druhé části knihy. Autoři také uvádějí citát od J. Teasdalea, který ztotožňuje všímavost se stavem, ve kterém se nevracíme ke vzpomínkám, nebo si nepředstavujeme budoucnost. Ale všímat si můžeme i toho, jaké to je, když vzpomínáme nebo si něco představujeme. Konečně autoři na jednom místě ztotožňují všímavost a schopnost přijímat přítomnou skutečnost, takovou jaká je. Ale všímavost je prostě a jednoduše jen schopnost prožívat přítomnost – ať je jakákoliv – tj. i když třeba prožívám odpor k tomu přijmout, co se právě děje. I tohoto odporu si mohu všimnout, prozkoumat ho, porozumět z jakých příčin vzniká. Autoři neustále opakují, že je potřeba naučit se přijímat skutečnost takovou jaká je (zde se jasně projevuje to, že jeden z autorů je vyškolen v Terapii přijetí a závazku (Acceptance and commitment therapy)). Nicméně nám autoři příliš nepomáhají v tom, jak vlastně k přijetí dospět. Nikde v knize není podrobnější zmínka o tom, jak zkoumat náš postoj k prožívané skutečnosti a všímat si motivů, které vedou ke lpění – jako je chtivost nebo odpor. Na druhé straně chválím kapitoly věnované prospěšným a léčivý motivům jako je vděčnost, soucit a nesobecká radost.

Autoři podorobně rozebírají mechanismy, které udržují zaměstnané lidi ve stresu - jde například o různé pohádky, které si namlouváme o tom, jak jsme nepostradatelní a jak nemůžeme selhat. Ocenil jsem také, že autoři věnují samostatné kapitolky jednotlivým emocím jako je hněv, strach, zármutek, únava a dokonce i nuda. Důraz je však kladen na rozumovou analýzu emocí a situací ve kterých emoce vznikají. Přitom základem vnímání a zvládání emocí je právě schopnost vnímat jejich tělesné projevy. Vnímání těla se autoři podrobněji věnují víceméně jen v kapitole, která je věnována fyzickému nepohodlí. A to je málo. Malý důraz na vnímání těla považuji za největší slabinu knihy.

Nejzajímavější na této knize považuji množství jednoduchých a někdy i vtipných cvičení (například jak zkoumat pocity nudy na poradě). Autoři také zdůrazňují potřebu všímat si našich vzorců chování – např. jak se chovám, když se cítím zaneprázdněný a jak na mne druzí reagují – a myšlenek a emocí, které v nás tyto vzorce udržují. Nabízejí vtipné pomůcky a metafory na práci s myšlenkami – například přistupovat k myšlence „Jsem neschopný a nic nestíhám.“ podobně jako k myšlence: „Jsem zelený mimozemšťan.“ Pro práci s emocemi jsou v knize také zajímavá cvičení, například zkoumání, jaké emoce se ukrývají za potřebou neustále něco dělat.

I když autoři na začátku slibovali, že se vyhnou formálním meditacím, nakonec se bez nich neobejdou a nabádají čtenáře, aby si v klidu sedl, zavřel oči a začal si všímat – těla, myšlenek, emocí. Třebas jen na minutu na dvě. Možná je to dovedný způsob, jak přivést k meditaci lidi, kteří jsou pohlceni plněním úkolů. Nalákáme je na minutku klidu a oni postupně zjistí, že prospěch, který jim přináší tyto krátké chvíle, kdy vystoupí z „úkolové reality“, vysoce převáží jakýkoliv užitek z plnění úkolů.

Překlad knihy není špatný, nenarazil jsem na žádné zásadní chyby, ale kniha se mi nečetla hladce. Nedokáži rozlišit do jaké míry je to překladem nebo stylem originálu.

Knížka je určena uspěchaným lidem a přitom zabírá více než dvě stě stran dosti upovídaného a poněkud neuspořádaného textu. Autoři se snaží podpořit čtivost různými vtípky, které ale mě osobně prostě jen nudily. Podobně jsem se nedokázala naladit na "vtipné" ilustrační figurky... Možná jsem suchar :-(

Kdybych měl tuto knihu přirovnat k jídlu, byl by to řídký vývar, který je nalit v solidním talíři psychologických pouček, na pestrém ubruse různých cvičení a s kořením citátů z moudrých knih a příhod ze života. Podstata jídla však, dle mého, autorům uniká, přestože o ní neustále mluví – jak dospět k přijetí prožívané skutečnosti skrze otevření se neustálé proměnlivosti přítomného okamžiku. Otevření se neustálému, nejistému, někdy krásnému a někdy děsivému proudu změn, se kterým se musíme všichni vyrovnávat.

 

Závěr: Zajímavá kniha pro ty, kdo hledají inspirativní cvičení všímavosti v každodenním životě. A možná i kniha pro ty, co se zuby-nehty brání časově náročnější formální meditaci a nevadí jim jistá povrchnost a upovídanost.

Tags: